Naďa Nicielniková

***

Nemám co říci milujícím,

i když mé rty mluví.

Budu mlčet a věřícím

stvrdím víru krví.

Nemám co zpívat posluchačům

navzdory hudbě živé.

Štěstí přeje vychytralým hráčům,

nic však pro bázlivé.

Nemám co křičet bleskům, hromům.

Načež vzlítávaj´ ptáci.

Táhne mě svědomí zase jen domů.

Známou stezkou se potácím.

Až v práh vstoupím do dveří

a vyprahlé rty smočím.

Kdo mi potom uvěří,

že já s tím bojem končím?

Asociace n. 2

Květina v tůni bezbřehého moře,

tužeb a času, který snad neteče.

Opadá, naposledy lapá po dechu

a vystavuje načervenalé květy diodové zářivce.

Dech máš těžký, jen tvé nohy zkřížené

pozorují umírající rostlinu.

Tikot hodin odbíjí poslední vteřiny.

Zrcadlo - znak krásy a moudrosti

vidělo mnoho květin i rozpolcených duší

ve skleněné tůni bez odrazu.

Ty jsi se usmál, snad někdy zaplakal.

Gerbera umřela, ale zrcadlo neodpovědělo.

Moře

Moře Moře Moře Moře

se bouří a zdvíhají se vlny.

Narážejí na břehy ostrých skal.

Stíny na zádech ti malují skvrny,

když v písku ti mizí smutek a žal.

Máš bosé nohy

a vdechuješ života.

Nad obzorem létají draví ptáci.

Zatímco vymýšlíš slohy

na téma nahota.

Křídla jich letí - ve vlnách se ztrácí.

Štěstí všech lidí leží ti na srdci

i slzy stekly už do vlny slané.

Co bude, když srdce vyrvou draví ptáci?

Jak to vše skončí? Co bude? Co se stane?

Vltavská
V kelímku s pivem od Pilsnera
Dopíjím zbytek soboty
Maminka s děckem (omnifera)
co chce spát stejně jako ty
Zpívá mu z lásky: Dítě moje
Psi ospale zívají lufťákům
Žižkovská věž si bez postoje
vspanile trčí do mraků
Mračna jsou stíny mý zraněný duše
V ní modravý nebe bdí nad Prahou
Hřebec u metra na stěně si kluše
Když dokreslíš ryby, tak poplavou.
V moři jsou dávno nastražený sítě
Zamotáš se a jdou pohromy
Bouře s vlnami, říkaj', zkouší tě
Jen pouto k stu věží nic nezlomí

Setkání s démonem (22 let)

Přiletěl tajně o půlnoci

Nad oltářem z rudého mramoru

Seděl mu havran po pravici

Bylo to ještě v únoru

Rozepjal křídla, zlý vřískot zněl nocí

Ozářen lampami z ulice

Vzbudil mě ze sna, rázem jsem procit'

Stonavý od mala na plíce

Co ode mě chceš?

Proč sedíš v mém bytě?

Promluvil jsem k tmavé postavě.

On zavrtěl se, zaskřehotal, pak odpověděl trochu váhavě:

Jdu za Tebou zvědav,

Zda pořád máš sílu

Vzdorovat našemu králi

Kdo je tvůj král? Jsi čertův syn?

A hned tři kočky s ním stály.

V tu ránu cosi neznámého

stlačilo mě na hrudi.

Kříž zmizel z krku – já bez něho

Jsem si vzpomněl: Ty jsi démon!

On vyjekl:

Bez patosu prosím!

Já ležel jako z kamene

V okně stáli muži bosí

Na co si člověk vzpomene,

když tlačí ho ke dnu …

Nejsem, kým zdám se být

A opačně to zní vždy jinak

Patřím k lidem,

Které odpradávna

učili chodit

po šikmé ploše

po úpatí hory

po kluzkém laně

po kolejích

Už mnohokrát mě proto přejel vlak

Vykoupali mě v sopečné lávě

A zasypali horskými lavinami,

ale přesto jsem

Jsem ve svém bytě

Jsem se svým démonem

S bolestí na hrudi

Zvony z kostela přes řeku odbíjejí půlnoc

Posadím se k havranovi na okenní římsu

A modlím se, abych mohl jít za nimi

Když předstoupíš před oltář s kněžími

Za tebou sedí v pláštích

Mrtví farníci olomouckého kostela

Všichni pozorují tvoje ušpiněné ruce

Když poklekneš pod srpnovým nebem

Okolo hoří tisíce rozsvícených svíček

Děti je drží a klečí na kolenou

Všichni pozorují tvoji zohavenou tvář

Když vyskočíš z rozjetého vlaku

Vyženeš démona z démonského království

Staneš se novým členem tajného klubu bojovníků

Všechny tvé smysly vycítí výsměch

A ty řekneš:

Přiletěl znovu odpoledne

Nad oltářem z rudého mramoru

Jakmile dosedl, křídla si načechral

Ženu ho pryč: No, tak ses provětral. A teď si leť!

Můžeš mít tisíce praporů

Krvavé úpisy, které se vyplatí

Vojenská brnění na bitvy v loužích

Tvůj otrok zjizvený půjde jen nahoru

Na…er si do gatí.

JÁ JSEM SVOBODNÝ ČLOVĚK