Ivanka Dovhoruk

Svět, který tak trochu patří nám

Svět, který tak

trochu patří nám.

Který nemá počátek,

konec ani plán.

Do kterého se noříš

bezhlavě a boříš

veškeré zábrany.

V němž jsi s lidmi

a zároveň jsi sám.

Tichá důvěra,

když modelka

pózuje svému malíři.

Němý kouř doutníků

mladých chlapců,

kteří nikam nemíří.

A mnozí mohou

být zklamáni

ve stínných koutech

literárních kaváren.

Ale to není klam,

to není klamné zdání -

ten šedý kouř jejich doutníků;

ten šedý kouř našich

mladých básníků.

Co Ty jsi řekla

Co ty jsi řekla,

co vy jste řekli,

přátelé...

Tak slza tekla,

když ty jsi řekla:

přátelé!

Dlaně rozevřeli

a slzy utřeli;

i tu, co stékala,

když ty jsi svlékala

pravdu.

I když jsme byli bdělí,

tak to jsme neuměli

zastavit řeky, co tekly,

když my jsme si řekli

pravdu.

Uvnitř světa

Někde uvnitř světa jsi Ty

část mračen modré oblohy

siréna strojvůdce lokomotivy

obrys obzoru dlouhý a sivý

Někde uvnitř světa jsi Ty

Jako mosty mezi břehy Vltavy

jako domů pospíchající postavy

Všude uvnitř světa jsi Ty

Toska

Nechávám

zaplavit

pár přehrad

Nechávám se

zaplavit

Opravdu rád

Naplnit se

prudkou vodou

dnešní večer

přikrýt clonou

Přikrýt se

pokrývkou

nad hlavu

Doufám že

jsme v právu

doufám že

dostanu svoje

skromné svítání

Doufám, že jsme

zamilovaní Milostí -

jen dosti Lásky

Dosti!

Zoufám si...

nade všemi

chvílemi

nade všemi

milými tvářemi

našich mrtvých

Ponechávám si

malou trošku

Znepokojení

Ponechávám si

svou Tosku