Matěj Valošek

Jazz di Praga

Pleskají štěce o blanky bubnů,

jak lehce stoupám bez rytmu kroků

z nejnižších hlubin pražského metra,

z tichého dolce crescendem kapek

do fortisima.

Zkropeným betonem

pod nosem voní mi

ozónem prošlehlý

bluesovou stupnicí,

když prsty lomí

cigánský muzikant

baladu

o jazzu di Praga.

Zbytečně doutná dutinka tabáku

s půlpárem sandálu na dráze tramvaje,

když hsem se utrousil ve spěšné oběti,

co já vím, možná tak konečně roztaje

ledovec

mezi mnou

a Nejvyšším.

Zkropeným betonem

pod nosem naříká

nezájmem šlehaný

baladou prokvetlý,

když prsty zlomí si,

cigánský muzikant

z hladu

o sladu

baladu

o jazzu di Praga.

Přítmí

Měkce stoná

přítmí

stenem tone

ticho

torzem dechu

tepe

uhrančivý

Hebce padá mílovými kroky

směle dává světlu líc

lačně pije žíznivými loky

barvy, hrany – zbude nic

prázdno

lehce skoná

září

cele skane

v mžiku

torzo dechu

letmý

uhrančivý

Pošmourný osud jedné žížaly při seanci jednoho rybáře

Tkanička žížaly obtáčí háček

Ale háček to má,

Je nahá a červená se

Je jak hostie na tácku

Na níž čeká chřtán lidu

Anebo kněží s volaty

Je obětinou co nehoří

Jen ji utopit

Ještě si neskočila v prostředek rybníka

Ještě si neletěla vzduchem

A už jí život visí na vlásku

A ona si v uzlech hoví

A neví, že ke kříži se tiskne,

Že není tanečnice

okolo tyče

Že vykupuje

Z nudy jednoho rybáře

A ne lid z hladu

Jen tak, pro zábavu

Smráká se

Smráká se

pod perletí přehozu

v úhozu okamžení

mžení kapek za oknem

hne mnou

smráká se

voní cypřiš do deště štěstí

pod okny z napnutého saténu

Sténám tebou

vře ve mně dech

ve zdech labyrintu

Minotaurus býk

ve dvanáctý den

májky vykřikl

kletbu:

budu v Tobě bít

beze zbraní

rytmus kapek za oknem

snem o Tobě a s Tebou

O jednom čínském znaku

Nad čínským znakem

dumám

při lampičce

Smysl zastíněný stínítkem

cizím jazykem

i nocí s lahví

vína

z rýžových polí

Na poli, mnou teď oraném ,

s autoritou

studenta

patlala co tápe

vidím tu ve slovníku

u vypsaných smyslů a vysvětlivek

ke krásnému znaku,

co vrtá tak hlavou:

"Domov či domácnost"

a v závěsu,

bez hany a zbytečného studu:

"Myšlenkový směr neb "škola"

Zadržím dech a...

zakuckám se.

Nahoře to má jen stříšku

a pod ní...

to je prase,

svině štětinatá.

A já ujištěn,

že všechno v pořádku je,

že už staletí přede mnou,

si mudrci mysleli to samé,

zapěju si "Kde domov můj"

v tryzně

nad nejpřednějším z nás.

A zeptám se:

"Zrcadlo, zrcadlo,

kdo v zemi zdejší

je ten čuník nejpřednější?"